Je to velká nespravedlivost a národní ostuda: historicky první oběť řádění německých okupantů v Praze dne 28. října 1939 (a následných represí 17. listopadu) 22letý pekař Václav Sedláček je u nás doslova neznámou personou. V Americe by přitom o jeho pohnutém osudu točili velkofilmy. Před několika dny uplynulo – samozřejmě bez zájmu veřejnosti i českých médií– 101 let od narození tohoto neohroženého českého vlastence.

Václav Sedláček se narodil 22. dubna 1917 v Recklinghausenu do rodiny českých havířů, kteří sem, do západního Německa, odešli za prací ještě před 1. světovou válkou. V té době zde žilo mnoho českých havířů, třeba celá ulice Dortmunde Strasse, sahající z Recklinghausenu až k okraji Dortmundu, byla česká. Zdejší Češi si udržovali silné vlastenectví, např. jejich spolek Komenský pořádal až do svého zákazu Rakušanem Hitlerem ve 30. letech pravidelně české plesy, na kterých hrála oblíbená dechovka Pricha nejnovější šlágry z Čech. S příchodem Hitlera ale toto všechno skončilo. Čeští věřící už ani nemohli poslouchat mše a dostávat rozhřešení v češtině. Václavovi rodiče a příbuzní si ale stále ponechávali domovské právo v Čechách a dokonce jezdili z Německa do Čech jako záložníci na vojenská cvičení. To samozřejmě okolní Němci nelibě nesli: „Postupně vůči nám Čechům začala stoupat nenávist. Často nám ve škole němečtí spolužáci nadávali. Václav si nenechal nic líbit. Hned se rval. On Němce přímo nenáviděl," vzpomínala před několika lety Václavova příbuzná Anna Švandová, žijící v Ústí nad Labem. Jak dodala, důvodem ke zmlácení českých dětí přesilou svých německých spolužáků stačilo, jen když na sebe promluvili česky…

Václav se původně měl stát také havířem, ale když přišla světová hospodářská krize a v dolech se začalo propouštět, vyhodili Němci jako první všechny pro ně rasově méněcenné Čechy. Klan Sedláčků se tedy rozdělil: část odešla hledat štěstí v SSSR (záhy se ale vrátili do Čech), jiní šli do Francie a v roce 1932 se do Čech vrátili i rodiče Václava se syny Josefem, Václavem a Karlem. Nový domov našli v Ústí nad Labem – Předlice a mladý Václav se začal učit pekařem. Jenže už za šest let později musel zase utíkat, když Ústí okupovala v říjnu 1938 německá armáda (předtím ještě stačil nastoupit během mobilizace do československé armády). V Ústí zůstali jen rodiče a nejstarší syn Josef, Václav s Karlem zamířili do zbytku svobodného Československa. Václav si našel novou práci ve smíchovské pekárně, ale už za pět měsíců ho Němci dostihli i tady, když 15. března 1939 okupovali zbytek ČSR.

To už se ale mladík, který po těchto zkušenostech Němce bytostně nenáviděl, rozhodl přestat utíkat a Němcům začít splácet ránu za ránu. V sobotu 28. října 1939 si pod vlivem ilegálně vylepovaných letáků v pražských ulicích, zvoucích všechny slušné Čechy do ulic oblékl nedělní šaty, bílou hedvábnou košili, modrý svetr a šedočerný kabát a s národní trikolorou na klopě vyrazil do ulic hlavního města, kde to vřelo vlastenectvím na straně jedné a rasovou nenávistí na straně druhé. Na Václavském náměstí demonstroval, pral se s německými policisty, které vyděšený K.H. Frank povolal z celého okupovaného Československa a zpíval státní hymnu, při jejichž slovech i někteří přítomní čeští policisté salutovali.

Pro Němce a hlavně fanatického sudeťáka z Lokte K.H. Franka, v neoficiální roli Hitlerova místodržícího, to bylo něco neslýchaného. Takhle otevřeně doposud Češi proti německé okupaci nevystoupili; podobnou potupu si nemohli nechat Němci líbit. Odpoledne už Hitler v Berlíně ztratil po zprávách, že německá policie a jednotky SS a SA situaci nezvládají, trpělivost a telefonicky nařídil Frankovi uklidnit situaci za každou cenu, třeba i za použití děl pálících zblízka do lidí (jako to udělali v Praze v roce 1848 Rakušané). Nenávistí ke všemu českému doslova nepříčetný Frank přijel na Václavské náměstí a osobně bičem mlátil demonstrující české vlastence. Ti pod přesilou SS, SA a policie pomalu ustupovali z náměstí do dnešní Žitné ulice, kam v tu dobu německá policie vytlačovala z dnešního náměstí Míru další tisíce demonstrantů. A pak se ozvala palba, když němečtí policisté zblízka zahájili do davu zběsilou palbu.Prakticky okamžitě bylo zasaženo několik lidí. Na rohu Žitné a Štěpánské je kromě dalších zasažen do břicha budoucí idol II. odboje, medik Jan Opletal i neprávem zapomenutý hrdina pekař Václav Sedláček chytá střelu přímo do srdce a kácí se jako podťatý. Zatímco ale Opletal žije až do 11. listopadu, Václav Sedláček umírá na místě, během pouhých pěti minut a stává se tak první českou obětí německého řádění.

Byl pohřben za ohromné účasti Pražanů (ale také německého gestapa, které nedovolila ani pronést nad jeho hrobem mši) na hřbitově v Braníku. Jeho rakev nesli čtyři Sokolové. Bratr Karel chtěl jeho smrt pomstít a stal se neohroženým příslušníkem odboje. Udala ho ale německá manželka pekaře, u kterého pracoval. Několik měsíců byl vězněn na Pankráci, pak odejel plnit tajné úkoly do Německa, kde se znovu dostal do křížku s gestapem. Při zatýkání se mu podařilo uprchnout, zamířil do svého rodiště v Recklinghausenu, kde bydlela ještě řada příbuzných, ale i tady mu byla německá tajná policie na stopě. Zahynul pravděpodobně na samém konci války buďto v německém koncentračním táboře Osvětim nebo v rakouském vyhlazovacím lágru Mauthausen.

„Václav Sedláček se stal pravděpodobně vůbec první obětí nacistických okupantů v protektorátu. Kupodivu ale zůstal po desetiletí anonymním hrdinou. Když už ho nějaká učebnice v souvislosti s Janem Opletalem zmínila, zkomolila mu křestní jméno na Otakar. Nebyla známa ani jeho podoba. Snad jediné, co se o něm bezpečně vědělo, že byl dělník, a ne student,“ říká historik ústeckého muzea Martin Krsek. Přitom v Ústí nad Labem žili jeho rodiče a další členové rodinného klanu, kteří se do Československa vrátili v roce 1945 na výzvu státu osídlit pohraničí po odsunutých vlastizrádných sudeťácích, až do konce 70. let. Marně ale čekali na docenění oběti svého syna, pak rezignovali a dokonce se přestali starat o hrob zastřeleného syna v Praze. Ten byl proto v roce 1965 zrušen jako opuštěný a tak zmizela jediná památka na statečného Václava. Koncem šedesátých let totiž zapadl návrh pojmenovat po něm 14. základní školu v Ústí nad Labem a začátkem 90. let se jeho jméno překvapivě (údajně na nátlak Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Mnichově– pozn. red.) nedostalo ani do seznamu pro přejmenování ulic se socialistickými jmény. „Jan Opletal přitom svou ulici v Ústí nad Labem dostal, byť nemá k městu sebemenší vazbu. Bohužel, Václava Sedláčka si tady v Ústí připomínáme jen v historických pracích, ale svou ulici tady dodnes nemá,“ potvrdil Security magazínu zdejší historik Martin Krsek.

Situace je o to tristnější a trapnější, že paradoxně sudetoněmecký exstarosta Ústí nad Labem Leopold Pölzl desku ve městě má: podobně jako další tzv. sudeťáci, kteří zahynuli během amerického bombardování tohoto hnízda sudetoněmeckých nacistů (už v září 1938 zde místní Němci udělali puč, při kterém bylo zavražděno a zraněno několik českých policistů a vojáků). Na Čecha Václava Sedláčka ale české královské město Ústí nad Labem dodnes jaksi zapomnělo. Zdroj: Martin Krsek, Muzeum Ústí nad Labem, J. Čvančara: Někomu život, někomu smrt, J. Šolc: Bylo málo mužů.